Doteď mé přesvědčení o seniorech bylo takové, že jsou to lidé, kteří jsou již neochotní ke změnám a nepřístupní jakýmkoli novotám v jejich životě.

Vždy na besedě nabízím lidem možnost ukázat účinek ťukání na nich samotných. Jaké bylo moje překvapení, když valná část seniorů využila  zcela bezprostředně tuto možnost a odcházela s takovým nadšením a touhou něco pro sebe dál udělat. A já došla ke zjištění, že naopak my mladší se máme od nich co učit. Prošli tolika životními zkušenostmi, radostnými i smutnými, život se s nimi nemazlil. A oni mají chuť a odhodlání prožívat svůj život kvalitněji a radostněji.

Stále poslouchám od mladších ročníků, že se starší lidé utápějí jen ve svých vzpomínkách, problémech a nemocech.  Sedí v čekárnách lékařů a mají jediné téma – nemoc. A také že prý nemají jiné náměty na povídání. Nechápou problémy jiné generace, stále žijí jen v minulých časech.

Kdepak, já jsem dnes přesvědčená, že tomu tak není. Myslím si, že senioři mají v sobě tolik víry a odvahy, které bychom jim mohli závidět. Oni se nestyděli  přednést před ostatními to, co je trápí, to, co se jim honí hlavou za myšlenky, to, z čeho mají obavy. A mladší lidé v místnosti jen nevěřícně a obdivně koukali.

A já si od té chvíle kladu otázku: Je věk to zásadní, co rozhoduje  o tom, jak dál budu žít svůj život? Jak se k životu postavím? Čím si život naplním?

Co vy na to? Jste ochotni něco v životě změnit, jak nám svým příkladem ukázali senioři?